Je to už jako obehraná písnička, bylo to opravdu za minutu dvanáct. O to je to radostnější a jsem rád, že se nám to povedlo,“ uvedl trenér Pavel Jareš.

Jaká tedy vůbec byla sezona Litole z vašeho pohledu?
Byla obdobná jako ty předešlé. Vstupovali jsme do ní opět s užším kádrem než soupeři, s amatérskými podmínkami a proti kvalitním týmům, se kterými je možno uspět jen při podání maximálního výkonu.

Jak už jste v jednom pozápasovém hodnocení zmínil, hodně lidí vás odepisovalo. Čím to, že jste nakonec dokázali soutěž udržet?
Není divu, že nás už začali odepisovat. Nám se část jarní sezony hrubě nepovedla, body nepřicházely. Naštěstí se to vše zlomilo výhrou nad týmem vedoucích Brozan, začali jsme si věřit a na dalších výkonech to bylo znát.

Věřil jste po celou dobu vy sám, že to zvládnete?
Abych byl upřímný, tak musím říct, že se mi tým nedařilo dlouhou dobu probudit a začal jsem být skeptický. Vyříkali jsme si pár věcí, přestali jsme se klepat z ohrožení sestupem a začalo to šlapat. Navíc jsme hráli i pohledný fotbal.

Proč to necháváte každou sezonu na poslední chvíli?
Hrát minimálně v klidném středu tabulky, by si přál každý z nás, ale reálným pohledem má náš tým určité možnosti, které někde končí. Že hrajeme divizi, je pro nás fantazie a také zážitek. Litol byla letos chvíli na odpis, vždyť kvalita soupeřů byla zdrcující. Bylo to ale do určité doby, pak jsme o body obírali i čelo tabulky, získali si respekt a stoupali k záchraně.

Kde hledat příčiny toho, že každý rok bojujete o záchranu?
Hrajeme pro zábavu, amatérsky, s kvalitními soupeři a naše výkonnost má určitý strop.

Mužstvo ukázalo vnitřní sílu už v několika sezonách. Kde se to 
v hráčích bere?
Je to u nás o partě a nadšení. Bojovnost a stoprocentní nasazení je na prvním místě. Často to hory přenáší a to je náš případ.

Důležité zápasy jakoby hráčům nevadily, většinou je váš tým zvládl?
Nezvládli jsme spoustu utkání, po kterých jsem se na kluky zlobil, protože jsem 
z nich cítil určitou bezstarostnost a slabé odhodlání. Když šlo už o vše, začalo to fungovat. Nejen zkušení hráči, ale také mlaďasové sehráli své fotbalové party, jak nejlépe to šlo.

Litol zakončila už pátou sezonu v divizi a zřejmě v ní bude pokračovat. Co na to říct?
Že se zde povedlo udělat velký kus práce, podařilo se potěšit fanoušky. Za pět let se zde odehrálo mnoho vynikajících utkání. Litol také udělala velkou reklamu svému městu, protože hraje za hranicemi nejen okresu, ale také kraje. Vše bylo podloženo nadšením funkcionářů a hráčů. Nechci všechny jmenovat, abych na někoho nezapomněl. Řeknu jen jedno jméno – Jožan Borecký. Člověk, který stál u vzestupu klubu, dokázal svou lásku k fotbalu přeměnit v tento úspěch. Klobouk dolů před ním, jednou bude mít na nově se budujícím fotbalovém stánku FK Litol sochu. Jestli mu ji domácí příznivci sami nepostaví, tak mu ji v Semicích udělám sám a před litolské hřiště vlastnoručně postavím.

Vy jste se ale po skončení sezony rozhodl v Litoli skončit. Co bylo důvodem?
Určitě bych v Litoli rád pokračoval, ale cítím potřebu změny a to nejen z mé strany, ale také ze strany hráčů. Zažil jsem zde krásné období, poznal spoustu vynikajících lidí, kterých si budu celý život vážit. Cítím, že jsem dosáhl maxima, co šlo, vždyť letošní sezona byla nejúspěšnější v celé historii klubu. Děkuji všem za to, že to se mnou vydrželi takovou dobu a přeji mnoho úspěchů v dalších sezonách. Litoli budu fandit i nadále.

Už víte, kdo vás na postu trenéra nahradí?
To je otázka pro manažera Jožana. Snad bude mít správnou ruku při volbě nového kouče, třeba Jožan skočí na lavici za mě sám. Vždyť byl vždy mým velkým oponentem a poradcem. Ráno by posekal, potom nalajnoval a odpoledne by už dělal sestavu.

Vy nyní míříte do Semic, kde povedete mužstvo krajského přeboru. Proč jste se rozhodl právě pro tento tým?
Ze Semic pocházím, bydlím tam, pracuji. Učil jsem se tam mým prvním fotbalovým krůčkům, jako hráč tam postoupil do divize. Pak byla má domácí éra nějak uměle přerušena, nebyl jsem tam jako hráč potřebný, a tak začala má litolská éra. Takže teď se vlastně po letech vracím 
s chutí pomoci semickému fotbalu.

Dá se předpokládat, že si některého z hráčů, které jste trénoval v Litoli, vezmete s sebou do nového působiště?
Semice se pyšní širokou základnou domácích hráčů. Je zde trend, hrát zejména se svými odchovanci. To bude i moje hlavní myšlenka. Nebráním se však ani posílení semického kádru, ale že bych chtěl rozložit zrovna litolský tým, tak to nechci. Jedině, že by tam nějaký hráč brečel, že to beze mě nemůže vydržet, tak by si ho musel vzít s sebou.

Co si od nového angažmá slibujete?
Nejprve promluvím s vedením týmu, zavolám všem hráčům, promluvím také se všemi, kteří se na chodu klubu podílí. Utřídím si jejich podněty, rady a nápady a pak se pustím do práce. Chci pracovat na zlepšení výkonnosti semického áčka. Nechci dělat žádné převratné změny, chci pokračovat v dobrých věcech a ty špatné budu chtít odstranit. Budu chtít zlepšit přístup hráčů, jejich tréninkové úsilí a disciplínu. Budu chtít pracovat s těmi, kteří do toho dají maximum. Snad se to povede, fotbal má v Semicích velkou tradici a zaslouží si úspěchy.